Neli, ve finále Vítkovice prohrávaly 0:3 a 2:4. Co se pak změnilo?

Ze začátku jsme holky hodně nestíhaly, protože na nohách byly o hodně rychlejší. Od nějaké šesté nebo sedmé minuty už se to ale zlepšilo a asi nás hodně nakoplo, že jsme s nimi srovnaly krok.

Ty sama jsi svůj tým spasila třemi rychlými góly. Jak to, že se ti tak dařilo?

Za to, že mi to tam padlo, jsem samozřejmě moc ráda, ale je to zásluha spolupráce v celé lajně (úsměv).

Co nakonec rozhodlo o tom, že zápas zamířil do samostatných nájezdů?

Nastavení v hlavě. Když jsme na začátku byly pomalejší, tak to bylo hodně znát i na střídačce. Potom jsme už ale byly klidnější, protože nám tam začaly padat góly a věřily jsme si, že to srovnáme.

Nájezdy se vám skvěle povedly. Byla v nich nějaká taktika?

Vůbec jsme to neměly připravené. Povedlo se nám ale rychle rozhodnout a pak už to bylo v pohodě.

Ty osobně jsi stála na hřišti při zisku titulu v dorosteneckém i juniorském zápase. Jaký je to pocit?

Jsem ráda za obě kategorie. Bylo to sice hodně těžké, hrát dva zápasy po sobě, ale jsem ráda, že moje tělo vydrželo a dopadlo to úspěchy (úsměv).